Tomáš Boroš

Narozen 2.7.1987 v Sušici - v malém městě, nazývaném bránou Šumavy nebo také sirkařskou velmocí. 

 

Vždycky mě bavilo něco si čmárat na papír nebo čtvrtku. Je pravdou, že v době, kdy jsem chodil na základní školu, jsem neměl ani ponětí, co to vlastně plátno je. Nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost - ani plátnu ani svému čmárání, kterým jsem zaplňoval nudné chvilky a odpadkové koše. Až na střední škole jsem zjistil, že kromě dějepisu historických událostí existují i dějiny umění, no a pomalu mě tento nový, mnou zcela nově objevený svět začal pohlcovat, až mě nakonec úplně celého vcucnul. Musím přiznat, že jsem se už ke konci ani nebránil. 

Asi jako první impuls mé aktivní umělecké tvorby považuji seznámení se  svou uměleckou spřízněnou duši Maruškou P., se kterou jsem absolvoval půl rok odborného vedení akademickým malířem panem Teodorem Buzu.  Následoval umělecký "zimní spánek"...........Ale!.....Po návštěvě County Hall Gallery v Londýně jsem dostal pořádnou facku na probuzení od Salvadora Dalí, do kterého jsem se naprosto zamiloval. Celá jeho tvorba mě zaujala a v každém jeho díle vidím kapku inspirace. Surrealismus jako takový se pro mě stal vášní a drogou a mým snovým světem, kam chodím "umírat" ve svých  myšlenkách a představách. Ano, občas mám problémy vracet se zpět do reality, ale s každým novým plátnem uspokojím své touhy, vykřičím vše, co nelze popsat slovy a hlavně dám prostor seberealizaci, která mi přináší potěšení, sebereflexi a pocit naplnění. Ale zpět k modle Salvadoru Dalí.....Někdy v tu dobu jsem si uvědomil, že půjdu cestou abstrakce a surrealismu. Odložil jsem tužku a uhel, společně se studiemi lidského těla a popustil uzdu vlastní fantazii. Stejně jako batole jsem se musel naučil chodit, akorát s tím rozdílem, že mé nohy byly štetce a špachtle. Když jsem se naučil, jakž takž "chodit" obul jsem si boty v podobě akrylových barev a vydal se na dalekou cestu plnou pestrobarevných zážitků. Prochodil jsem nespočet párů bot a než jsem si byl trochu jistější v kramflecích, utekla pěkná doba. Musel jsem se zastvit a ohlédnout se zpět. A když jsem to všechno uviděl, nechtěl jsem si to nechat jen pro sebe a tak díky dobrým lidem, známostem, podpoře mých nejbližších a mému úsilí se uskutečnila má první vernisáž s názvem  "Pocitová retrospektiva" v nádherném prostředí Kavárny U Bílého psa v Šumperku. Nervozita, radost, úspěch - to všechno bylo výsledkem a já byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Po dvou měsících se výstava  přesunula na stálou expozici do prodejny nábytku Unistav v Jeseníku, se kterou nadále úspěšně spolupracuji. 

Jsem opravdu zvědavý, co mě všechno ještě čeká. Budu tedy muset opět nasadit boty a vyrazit na cestu, jinak se to nedozvím. 

A jelikož jsem člověk společenský, nebudu se bránit, když se rozhodnete vykročit se mnou - neváhejte "otevřít" Knihu návštěv a zanechat stopu v podobě Vašeho názoru, pocitu, nálady, komentu či kritiky.  

 

V neposlední řadě bych rád  poděkoval svým nejbližším, rodině, přátelům a kolegům za úžasnou podporu a důvěru v to, co dělám.

 

 

"Myslím, že v tom, co dělám, jsem docela průměrný malíř. Co však pokládám za geniální, je moje vize, nikoli to, co právě realizuji."

                                                                                  Salvador Dalí